Zum Inhalt springen

Kooperace Autobrzd a Eberspächera - léta osmdesátá

O tom, že výroba pulzačních čerpadel dosáhla vynikající úrovně, svědčí skutečnost, že je začala odebírat sama firma Eberspächer pro svá topení. Navíc dovážela z Autobrzd obrobené hliníkové odlitky pro teplovodní topení D4W první generace. Tak se rozvinula tehdy nevídaná kooperace mezi československým národním podnikem a západoněmeckou rodinnou firmou. Pochopitelně (tedy vlastně nepochopitelně) to nemohla být spolupráce dvou firem. Za Československo směl obchodní záležitosti se zahraničním zajišťovat výhradně podnik zahraničního obchodu (PZO), v případě strojírenských výrobků tohoto druhu PZO Motokov, a dále PZO Polytechna, která obhospodařovala všechny licence a uzavírání smluv. Za německou stranu zajišťovala obchodní záležitosti tehdy již vlastní rakouská pobočka Eberspächer Ges.m.b.H. se sídlem ve Vídni.

Zájem na kooperaci měla především československá strana. Důvod byl pochopitelně ekonomický. V západoevropské mezinárodní kamionové dopravě začaly platit předpisy, které nařizovaly vybavovat vozidla, jejichž řidiči jsou na cestě déle než osm hodin, nezávislým topením. Byl to jeden z kroků ke zlepšení životního prostředí. Do té doby bylo od podzimu do jara běžné, že když řidič kamionu zastavil na noc na parkovišti, nechal až do rána běžet motor na volnoběh, aby ho teplovodní topení napojené na chladicí okruh uchránilo před zimou.

Československo mělo už v té době silnou mezinárodní kamionovou dopravu, organizovanou ČESMADem (Československým sdružením mezinárodních automobilových dopravců). Tuto organizaci tvořily krajské národní podniky ČSAD (Československé státní automobilové dopravy) se závody v každém okrese. Každé krajské ČSAD mělo alespoň jeden okresní závod specializovaný na mezinárodní dopravu, a to nákladní nebo autobusovou.

Vyhovět předpisu o povinném vybavení vozidel nezávislým topením by tehdy v osmdesátých letech znamenalo pro ČESMAD nákup za asi 1,8 mil. západoněmeckých marek (DM), v přepočtu tehdy asi 32 milionů korun. Dnes by to odpovídalo zhruba desetinásobku. Bez naplánování tak vysoké devizové investice alespoň pět let dopředu byl dovoz nereálný. Jenomže bez nezávislého topení by naše kamiony nemohly za hranice. Proto dostala zelenou kooperace přímo se západoevropským výrobcem topení, i když doprovázená neuvěřitelnými obtížemi náběhu, jak ještě uvidíme. Vztah to byl výjimečný a kooperační smlouva Autobrzdy – Motokov – Polytechna – Eberspächer představovala v tehdejším československém hospodářském a politickém marasmu takřka zázrak.

Firma Eberspächer od počátku trvala na zřízení samostatného účtu pro celý projekt s tím, že aktivní devizové prostředky vytvořené na československé straně budou účelově určeny výhradně pro rozvoj tohoto obchodu. Bez takové klausule ve smlouvě by totiž byly vytvořené devizy „odčerpány“ – jak se tehdy říkalo – do státního rozpočtu. Pokud by bylo nutné koupit například stroj nebo materiál na kooperační výrobu, musel by se znovu žádat stát o přidělení deviz. V tehdejším pětiletkovém plánovacím systému by to znamenalo věc pohřbít. Na stejném kooperačním principu probíhala už jen kompletace vozů Kuka pro svoz komunálního odpadu.

Do kooperačního vztahu byl přibrán další domácí partner, totiž tehdejší n. p. Jiskra Tábor, dnešní BRISK a. s., jako dodavatel žhavicích svíček. V Táboře se o věc zasadil a nadšeně ji prosazoval tehdy mladý obchodní ředitel pan Ing. Karel Helma, po listopadu 1989 ředitel firmy Champion pro ČR. Jiskra získala od Eberspächera v rámci kooperace potřebné know-how, německá firma pomohla obstarat výrobní zařízení a speciální lisy na keramiku výměnou za svíčky. Táborské výrobky odebíral Eberspächer v podstatě až do nedávné minulosti, kdy se svíčky začaly nahrazovat keramickými žhavicími tyčinkami.