Zum Inhalt springen
servis Praha

Sametová revoluce - krátce poté

Politický převrat v listopadu 1989 zastihl Eberspächera stále ještě po boku Autobrzd, svého kooperačního partnera. Jedno bylo hned jasné – co platilo za totality, nebude platit v nových podmínkách.

V té době měli v Autobrzdách připravené vlastní nové nezávislé naftové teplovzdušné topení o výkonu 4 kW – typ 4 CON 1, jehož vývoj si ještě před listopadem objednala automobilka Tatra pro modernizovanou kabinu T815, a to s ohledem na zavedení olejového výměníku, takže stávající topení X7 1M bylo příliš velké.

Nové zařízení vzniklo na základě vlastního know-how Autobrzd bez využití licence Eberspächer. Jednalo se o agregát na bázi hořáku z teplovodního D4W první generace a výměníku z benzinového B N4. Při konstrukci čerpadla se podařilo obejít platné patenty firmy Eberspächer, navíc si Autobrzdy své čerpadlo nechaly patentově chránit. Zde nelze nevzpomenout duchovního otce zlepšené konstrukce čerpadla, konstruktéra pana Stanislava Kučeru.

Československo se velmi rychle stalo zcela otevřeným trhem, na který mohl vstoupit s nejlepšími výrobky jakýkoli výrobce. V takové situaci se ukázalo, že topení 4 CON 1 na konkurenci nestačí.

A co víc, v zemi záhy začala platit konvertibilita koruny, takže tvorba deviz formou kooperace už nebyla nezbytná. V bývalé zemi absurdit se pomalu ale jistě začaly uplatňovat zásady tržního hospodářství. Boj o zákazníka ztratil ideologické základy a začal rozhodovat zákon nabídky a poptávky.

Autobrzdy se nechtěly vzdát svého vývoje topení 4 CON 1. Navíc se obrátily na Eberspächera s nabídkou, že se stanou jeho výlučným zástupcem na československém trhu a jeho nejnovější výrobky budou nabízet jako dražší variantu k vlastním topením.

Toto byly hlavní důvody, proč se společná cesta dosavadních kooperačních partnerů, Autobrzd a Eberspächera, rozdělila. Autobrzdy zůstaly partnerem pro montáž prvních teplovodních topení pro autobusy, ovšem v prodejní režii Eberspächera a nadále pro něj vyráběly některé komponenty.

Byla to gründerská léta velkých změn. Eberspächer byl sice ve své branži opět bezkonkurenčně první, ale ve svých krocích na neznámé půdě velmi obezřetný. Je pravda, že na zcela otevřený trh bylo třeba co nejrychleji vstoupit s nejnovějšími výrobky a získat co největší podíl. Nezávislé topení ovšem není produkt, který se prodává přes pulty obchodníků, jichž se na novém trhu objevily tisíce. Nezávislá topení se prodávají výhradně přes školené ruce mechaniků servisní sítě nebo přímo výrobcům vozidel. Uvést nezávislé topení na trh proto předpokládá kvalitního místního partnera.

Švábsko, kde sídlí Eberspächer, je známé tím, že se zde uvážlivě rozhoduje, což se v minulosti bezpočtukrát osvědčilo. Tak jako v případě kooperace, ani tentokrát se Eberspächer neunáhlil. Při úvahách o založení československé pobočky zvážil všechna pro i proti. Situace roku 1990 se vyznačovala tápajícími úřady, pomalu se rozbíhajícím peněžnictvím a počínající hospodářskou kriminalitou. Rozhodnutí bylo jasné – dát podnikání v ČSSR veškerou podporu, ale kůži na trh ať zatím nese někdo jiný. Společnost proto založila své obchodní zastoupení, jehož vedením pověřila firmu V. Svoboda spol. s r. o., zapsanou 5. března 1991 na dva společníky, Dr. Vladimíra Svobodu a Ing. Helmuta Leinfellnera, jednoho z manažerů Eberspächera. Rakouský společník nebyl ve firmě náhodou. Obchod nezávislých topení v Československu zůstal v režii vídeňské pobočky, která byla rovněž dodavatelem komponentů pro zdejší montáže. Nová firma se rychle etablovala na trhu a získala ke spolupráci dalšího pracovníka z PZO Motokov, který znal obchodní problematiku kooperace, dnešního jednatele společnosti, Ing. Františka Lego. S pronajatým skladem v dnes již neexistujícím objektu v Argentinské ulici v Praze-Holešovicích zahájila firma 16. září 1991 své obchodně technické aktivity. Nejprve bylo třeba vyškolit a smluvně podchytit na čtyřicet servisních a montážních středisek v českých zemích a na Slovensku a upevnit pozici u významných výrobců vozidel. Hlavním zákazníkem byly speditérské firmy, které tehdy vybavovaly nezávislým topením své kamiony. Následovali hlavní výrobci vozidel, tehdy ještě Liaz (2000 kamionů ročně) a hlavně Tatra, která získala několik lukrativních zakázek a produkce dosahovala několika tisíc vozidel.

Samostatnou kapitolu tvořily autobusy. V postkomunistických zemích, především v sousedním Maďarsku, byla obrovská tradice i potenciál výroby. Tamní Ikarus vyráběl ročně 12 000 autobusů, domácí Karosa 3500. Autobusový trh představoval obrovskou výzvu. Znamenal ale také obrovské náklady na vyškolení nebo přeškolení mechaniků na topení Eberspächer takřka v každé garáži a úzkou spolupráci s výrobcem. Jedním z prvních z mateřské firmy v Německu, kdo uváděl topení pro autobusy na český trh, byl pan Harald Sailer, první školení vedli pánové Wolfgang Rich a Harry Piel rovněž z centrály v Esslingenu. Naproti tomu v oblasti aftermarketu, tedy náhradních dílů a dodatečné montáže, využívala pražská firma zkušeností vídeňských kolegů. První obchodní krůčky na tenkém ledě nového trhu zde podnikal dnes již nežijící pan Hermann Fabian, následovali pánové Viktor Schaumann a Kurt Blechinger.

Nezanedbatelnou pomoc v získávání a výchově nových servisních partnerů znamenala v té době spolupráce s firmou Bosch Wien. Nelze zapomenout na práci, kterou odvedl pan Herbert Wesely, který s domácími servisními začátečníky projížděl servisy Bosch a Eberspächer po celém Rakousku a neváhal poukázat na jejich nedostatky a poradit, jak to u nás dělat nemají.

Také v Autobrzdách, zatím ještě státním podniku, došlo k velkým změnám. Firma prošla privatizací a Fond národního majetku založil 1. května 1992 novou akciovou společnost s novým názvem Ateso a. s. Firma se zbavila některých závodů, které prodala buď přímo nebo přes Fond novým přicházejícím partnerům. Závod Ateso Rakovník si udržel stávající výrobu nezávislých i vozidlových topení. Ačkoli nedošlo k přímému propojení s Eberspächerem, pokračovala výrobní kooperace a montáž na objednávku Eberspächera.

Jiný vztah k Rakovníku projevila druhá divize Eberspächera, totiž výfukové systémy. Ta zde založila vlastní firmu Eberspächer CS, spol. s r. o., zapsanou 11. listopadu 1992. V pronajaté plechové hale Atesa se v tichosti rozběhla výroba tlumičů výfuku jako tzv. prodloužený ponk největší výroby výfukových systémů Eberspächer, sídlící v sárském Neunkirchen. Ke spolupráci byl získán pan Ing. Eduard Filip jako vedoucí výroby a dílna v krátké době začala udivovat německé kolegy svou efektivností. Na strojích dovezených ze závodu v Neunkirchen zde začalo na konci roku 1992 pracovat třináct zaměstnanců. Výroba byla založena výlučně na ručním svařování a postupem času se ukázalo, že rčení „zlaté české ručičky“ nevzniklo jen tak samo od sebe. Odváděná kvalita a zároveň schopnost plnit předepsané termíny předčily očekávání. Potvrdily, že rozhodnutí zahájit zde vlastní výrobu bylo správné. Její objem se zvětšoval, stejně jako počet spolupracovníků, který se v následujících dvou letech více než zdvojnásobil.